Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duchovní příčiny nemocí

Pro většinu lidí je nemoc jen porucha, kterou je třeba co nejrychleji odstranit, aby mohli co nejrychleji pokračovat v původním chybném životě.

Co je tedy potreba? Odvaha, uvolneni, sebelaska. O uvolneni zde: https://www.facebook.com/1585534601674784/photos/a.1585552088339702.1073741827.1585534601674784/1814710835423825/?type=3

Duchovní příčiny nemocí

  "Přijde čas, kdy bude hanba být nemocný,

kdy nemoci budou chápány jako výsledek působení zvrácených myšlenek." 

 Wilhelm von Humboldt

 

"Jestliže vážnější nemoci těla dovedou překazit příjemnost života,

 tím spíše ji musí překazit nemoci duše,

k nimž patří touha po bohatství, slávě, panování, po rozkoších těla,

návaly sklíčenosti, omrzelosti a zármutku,

které hlodají v duši a moří ji starostmi."  

Cicero

Většina lidí dnes pořád ještě věří, že nemoc je tělesná porucha, která nás postihuje zcela náhodou a jiného náhodou zase ušetří. 

      Není tomu tak. Samotná nemoc je spíš disharmonie ve vědomí člověka. Hlubším smyslem nemoci je, abychom se vzpamatovali, abychom naslouchali svému nitru a změnili své chování a myšlení dokud je čas. Záleží pouze na nás, zda-li to bude pouze jemné upozornění či ráznější přinucení. 

      Vyléčit člověka neznamená nastolit původní stav, protože ten způsobil nutnost nemoci. Skutečné léčení směřuje k rozšíření našeho vědomí a směřuje k novým poznatkům.

      Ať je naše nemoc v jakémkoliv stádiu, vždy za ní stojí nějaký nevyřešený problém, neschopnost nebo nechuť reagovat správně na určité požadavky života. Příznak nemoci nás tedy upozorňuje na chybný duchovní postoj a vybízí k nápravě. Jestliže příznak ignorujeme, vyšle k nám bolest, a ta upozorní na poselství. Pokud toto poselství odmítáme přijmout, může následovat až smrt.

     Naše tělo k nám neustále hovoří. Na nás je, abychom porozuměli jeho řeči. Příznak nám tedy pomáhá rozeznat nedostatek ve vědomí, který se promítl na fyzickou rovinu a nutí nás k dalšímu kroku našeho rozvoje. O uzdravení můžeme mluvit pouze tehdy, pokud jsme dokonalejší než předtím. 

      Každá terapie, která se zabývá jen vnějšími příznaky nevede k uzdravení. Možná jen na chvíli, ale pak potlačená choroba vypukne nanovo, a to většinou ještě intenzivněji nebo ji vystřídá jiná, často mnohem těžší.

     V této souvislosti jsou aktuální slova Voltaira: " Lékaři sypou léky, o nichž vědí málo, aby vyléčili nemoci, o nichž vědí ještě méně, do člověka, o němž nevědí vůbec nic!"

      Pro většinu lidí je nemoc jen porucha, kterou je třeba co nejrychleji odstranit, aby mohli co nejrychleji pokračovat v původním chybném životě. "Doučování" je tedy přímo nevyhnutelné. Bereme stále více silnějších léků, dáváme se operovat, místo toho, abychom udělali to, co je "potřebné". Pro řadu nemocí stále neexistuje účinná léčba, např. rakovina, kornatění tepen a další. Když se podíváme na účinek antibiotik, která při zdolávání virů a bakterií zpočátku zdánlivě směřovala k fantastickým výsledkům, vidíme, že přímo oslabuje imunitu pacienta. Mimo jiné po nějaké době vznikají rezistentní formy původců nemoci, které vyžadují "silnější léky". No a ty pak ještě více oslabí imunitu pacienta. Nakonec tedy vede obrana k oslabení, poškození aniž by problém skutečně vyřešila. Tím je pochopitelný enormní vzestup chronických onemocnění.

     Léčení se vždy musí týkat celé bytosti. Tedy jednoty těla, duše i ducha. Léčba je vždy proces scelování. Tzn.,že člověk se dostává do jednoty se sebou, s partnerem, se všemi a se vším.

      Nemoc je šance, nikoliv rozsudek. Když se této šance nechopíme, protože jsme úkol vůbec vyluštili, jenom nutíme osud, aby svou výzvu zopakoval, a to v patřičně zřetelnější formě. Asi jen 30% tělesných narušení je "osudově" podmíněných, které jsme si vytvořili jako nutnou lekci. Zbylých 70% si způsobujeme z nevědomosti, pohodlnosti nebo špatným myšlením.

     "Kdo trvale neslyší nepřeslechnutelné ba nevidí nepřehlédnutelné, ten se nesmí divit, že jednoho dne přijde o sluch či zrak."

     Kdy poznáme, že nemoc pro nás dělá pouze to, co se zdráháme udělat sami pro sebe?

     Výrazem začínající poruchy je už to, že cítíme nervozitu a napětí, příliš kouříme či pijeme, chybně se stravujeme a málo se pohybujeme, život nás příliš netěší nebo jsme dokonce deprimovaní a uniká nám smysl života. Když jsme "jen" znudění, nespokojení nebo vystrašení je znamením, že nejsou dostatečně uspokojovány naše základní lidské potřeby, a to časem vede k tělesnému příznaku. Mnohem lepší je rozpoznat nedostatek okamžitě. Tento nedostatek přitom nikdy nesmíme hledat vně, ale v našem postoji. Lidé s tzv. "psychosomatickými" chorobami mají ale sklon ignorovat právě tyto vjemy. Nedokážou nebo nechtějí těmto prvním signálům těla rozumět a nutí organismus ke "zřetelnější " informaci.

     Nemoc ukazuje, že se k životu nestavíme "správně", že naše chování je chybnou odpovědí na život. K tomu patří i to, že uvědoměle zkoumáme, co vpouštíme do své mysli a pokud možno se vyhýbáme negativním vjemům, protože naše buňky schraňují negativní vlivy z okolí tak dlouho, dokud chorobné vibrace negativních vjemů nepřehluší ty zdravé, životodárné. Pak propukne nemoc. Bolesti jsou nejrychlejším urychlovačem k cestě k dokonalosti.

      Každá myšlenka, každý pocit vyvolávají v těle určitý chemický proces, při němž vznikají látky odpovídající charakteru myšlenky nebo pocitu. Proto bychom se měli zbavovat i duchovních jedů. Než se problém nebo zátěž projeví jako příznak, ohlásí se jako myšlenka, přání, sen nebo fantazie. Čím je člověk otevřenější této komunikační rovině, ti méně dochází k projevení tělesného příznaku.

     Smysl života je totiž v tom, abychom pochopili sebe sama jako jednající prvek, jako příčinu a převzali za to odpovědnost. Kdo na sobě napracuje, na tom je pracováno.

 

copyright© 2009 Iva Radulayová

zdroj http://www.amiresah.cz/